Články

Bílá paní nebo duchové mrtvých?

Snad všechny české hrady a zámky jsou opředeny legendami, v nichž vystupují nejrůznější strašidla, duchové a jiné prapodivné bytosti. Vedle čertů, bezhlavých rytířů, zakletých duchů a dalších stvoření má po dlouhá léta své nezastupitelné prvenství bílá paní, dáma vznešená, hrdě se nesoucí, tajemná.

Nejznámější je Perchta z Rožmberka. Žila v 15. století a byla dcerou Oldřicha II. Své mládí prožila na českokrumlovském hradě. Zde se o ni také ucházelo mnoho ženichů. Proti své vůli byla otcem provdána za urozeného a mocného, avšak hrubého Jana z Lichnštejna. Od té doby byl její život plný utrpení a křivd. To trvalo až do smrti jejího manžela. Poté se Perchta přestěhovala do Rožmberka. Přesto, že tu byla šťastná, její duše poznamenaná utrpením vnášela do výrazu její tváře vážnost. Uvadlá často jen tak chodívala chodbami hradu a jeho nádvořím. Rožmberské sídlo obývala až do své smrti, která ji postihla v roce 1476, v době, kdy jí bylo 49 let.


Hradní paní se pak často zjevovala v Českém Krumlově a na Rožmberku jako zvěstovatelka dobrých či špatných zpráv. Vždy přitom procházela chodbami a byla oděna v bílém splývavém šatu. Když se usmívala, bylo to dobré a šťastné znamení. Pokud byla její tvář smutná a její ruce zdobily černé rukavice, bylo to znamení zlé. Bílá paní také bděla nad dětmi svých příbuzných a držela nad nimi ochrannou ruku. Když chůvy usínaly únavou, brala nemluvňata do rukou, hýčkala je a konejšila. Zvláštní pozornost věnovala Perchta poslednímu potomkovi svého rodu Petru Vokovi. Pověst vypráví, že jednou, když chůvy opět usnuly, přistoupila ke kolébce a mazlila se s malým Petrem, aby se nerozplakal. Mezi chůvami však byla jedna, která o bílé paní nic nevěděla. Probudila se, a když uviděla Petříčka v rukou cizí ženy, osopila se na ni a začala jí dítě brát. Perchta chlapce přitiskla k sobě a rozezleně pravila: „Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vyčítati?“ Napomenula spící služky, aby se lépe staraly o dítě, a zmizela ve zdi. Od té doby se na zámku neobjevila. Když Petr Vok dospěl, nechal probourat zeď, za kterou bílá paní zmizela. V těch místech pak našel poklad. Poslední zjevení bílé paní se prý odehrálo na krumlovském zámku za druhé světové války.

Vzpomínkou na Perchtu zůstává její obraz na zámku v Českém Krumlově. Je na něm vyobrazena s hůlkou v ruce, kterou ukazuje na nápis ve spodní části obrazu. Ten se skládá z 22 znaků. Jistá legenda vypráví, že člověk, který odhalí jeho smysl, získá velké bohatství. Pokud ale vezmeme v úvahu možnost, že nápis je ve tvaru kruhu a další znaky jsou uschovány za dlouhou sukní zobrazené dámy, jedná se vskutku o nadlidský výkon.


Zámecká bílá paní se prý zjevovala také v třebíčském zámku v dobách, kdy byl v držení Valdštejnů. Stejně jako Perchta z Rožmberka, i zdejší bílá paní kdysi obývala hrad a nyní přinášela dobré a špatné zprávy. I v tomto případě záleželo na tom, zda byla smutná nebo veselá. Podle vypravování tehdejšího zámeckého služebníka, který přes padesát let působil na zámku jako komorník, se tu bílá paní zjevila několikrát.

Jednoho dne odbíjela na třebíčské věži právě jedenáctá hodina. V zámeckých pokojích nastal velký hluk, který připomínal prudké otvírání vrzajících dveří. Komorník se svým pánem se šli podívat, co se to vlastně děje. Procházeli jedním pokojem za druhým, ale nikde nikdo nebyl. Jen všechny dveře byly dokořán. Dotazovali se služebníků, ale žádný z nich předtím do pokojů nevstoupil. Tato událost se opakovala tři noci po sobě. Všichni se domnívali, že je bílá paní s něčím nespokojená. Už jednou se to prý stalo, když vytrestala zámeckou služebnou, která si dělala legraci z jejího oblečení na obraze. Bílá paní tehdy spustila takový randál, že všichni utekli až na dívku, která se o dámě v bílém netaktně vyjádřila. Děvče zůstalo stát jako přimrazené, usedavě plakalo a naříkalo. Když bílé paní před obrazem slíbila, že se jí nikdy nebude posmívat, hluk pominul. Od té doby se nikdo neodvážil o přízraku mluvit špatně.

Další bílá paní obývala hrad Cimburk. Všechno se začalo následovně. Brzy poté, co byl hrad postaven, hradní paní zemřela na těžkou nemoc. Na smrtelné posteli prosila svého muže, aby ochraňoval svůj lid proti utiskování a nepřátelství, stejně tak, jako to dělala ona. Pán hradu to slíbil. Za nějaký čas se ale uzavřel do sebe, zamknul se ve své komnatě a truchlil pro svoji zesnulou ženu. O nic se nestaral a na svůj slib zapomněl. Toho si všimli úředníci a drábové. Situace využili. Začali se lidem mstít za všechny stížnosti. Bili je a zavírali. Utrápený lid se s prosbami obracel ke své milované paní. Ta ho vyslyšela. Když byl dráby jeden ze starců umlácen k smrti, chodbami hradu se ozvaly dunivé kroky. Vrchní se vyběhl podívat, co se děje. Před sebou spatřil vysokou bílou postavu s přísným pohledem a ta na něho uvalila kletbu. V pomatení smyslů pak pobíhal sem a tam a blábolil nesmysly. Bílá paní se zjevila i svému muži. Ten před ní padl na kolena a slíbil, že vše napraví. Paní hradu ho políbila na čelo a varovala před vojsky nepřítele.

Všechny tři příběhy, stejně tak jako řada dalších, v nichž se vyskytuje postava bílé paní, mají jedno společné – ženu, která existovala, ale po své smrti se zjevovala jako bílá paní. Ve skutečnosti se však může jednat, spíše než o strašidelnou bytost, o duši zemřelého člověka. Tomu by nasvědčovala právě ona bílá barva. Bílý opar se totiž vyskytuje v případech, kdy jsou lidmi pozorováni duchové mrtvých. Ti se často objevují, aby varovali své milované před nějakým neštěstím. Podobně tomu bylo i v případě paní Jarmily z Prahy. Tu jednoho dne krátce po půlnoci probudil hlas zesnulého manžela, který ji naléhavě prosil, aby do zaměstnání jela o něco později než obvykle. V místnosti v tu chvíli stála mlhavá postava. Žena poslechla. Ze svého domu vyjela asi o deset minut později. Cestou míjela trojici havarovaných vozidel. Jak se později dověděla, zahynuli při ní dva lidé. Dnes je pevně přesvědčena, že jí zesnulý manžel zachránil život.

Zdá se tedy, že bílá paní není jen mýtus, strašidlo, které zrodila fantazie lidského myšlení, ale že se jedná o duši zemřelého, která varuje své blízké nebo jim přináší dobré či špatné zprávy. V každém případě v sobě tato bytost nese známky příjemného tajemna.