Na jasné obloze se začaly objevovat mraky. Nejprve malé, ale jak ubíhal čas, začaly nabírat na velikosti. Jejich zpočátku bílá barva se změnila v temně šedou. Netrvalo dlouho a byla jimi pokryta celá obloha. Setmělo se. Z nebe na zem se snesly první dešťové kapky, které se rázem proměnily v silný liják. Téměř nikdo z lidí neměl v tom okamžiku tušení, že je to počátek obrovské katastrofy, která bude mít za následek celosvětovou zkázu. Jen osm lidí vědělo, že přichází boží trest – mohutné vody, které brzy dosáhnou nejvyšších vrcholků hor a nenávratně pohltí vše živé. Jen těmto osmi lidem a po jednom páru ze všech zvířat bylo předurčeno přežít v obrovském plavidle a vytvořit základ nového, lepšího a bohu oddaného světa.
Tak nějak by se dal volně interpretovat nejznámější příběh o celosvětové potopě zaznamenaný v první knize starého zákona, v knize Genesis. Tato kniha vypráví nejen o stvoření světa, ale také o tom, jak se na Zemi rozmohlo zlo a neúcta ke stvořiteli lidstva. A tak se všemocný bůh jednoho dne rozhodl, že zničí bezbožný svět. Vyvolil proto svého nejvěrnějšího služebníka Noema a jeho rodinu. Rozhodl se, že jedině tito lidé jsou hodni stát se základním stavebním prvkem nové, lepší lidské společnosti. Noe podle božího příkazu vystavěl archu – plavidlo, které jediné mohlo živým tvorům po dobu čtyřiceti dní totálního zatopení planety poskytnout bezpečné útočiště. Když byla archa hotova, spustil se déšť, který trval celých 150 dní. Tak byla Země zatopena vodou.
Potopa světa – jeden z nejznámějších příběhů křesťanského světa. Je to pouhá legenda nebo skutečnost?
Zdá se, že potopa světa planetu Zemi skutečně postihla. Přírodní katastrofa mající na svědomí celosvětové zatopení je totiž ústředním námětem řady legend a mýtů nejrůznějších národů.
Snad nejstarší zmínku najdeme v babylónském Eposu o Gilgamešovi. Ten byl vytvořen někdy kolem 12. století před naším letopočtem. Tento spis se zachoval především díky klínopisným tabulkám z Mezopotámie. Epos vypráví o muži jménem Utanapištim, který budoval loď, aby se zachránil před velkou vodou. Když se vody řek vzedmuly a zaplavily Zemi, loď „asyrského Noema“ zachránila. Ten po čase podle legendy vypouští tři ptáky – holubici, vlaštovku a havrana.
Epos je až nápadně podobný biblické verzi. Nelze ho však plně považovat za nezávislý důkaz. Existuje totiž domněnka, že tento starý mýtus převzali Židé někdy v 6. století před naším letopočtem v době takzvaného babylonského zajetí nebo o dvě století později v době zajetí asyrského, a to přesto, že se mnohým badatelům v této oblasti zdá tato domněnka nesmyslná.
Zprávy o potopě se objevují také v řecké mytologii. Zde se bůh Zeus rozhodne zničit zkažené lidstvo masou vody. Stane se tak a stejně jako v ostatních legendách i v tomto případě kdosi přežívá. Díky včasnému varování Prométheha stačí jeho syn Deukalión vystavět pro sebe a svou ženu loď, díky které po opadnutí vod bezpečně přistanou v Parnasu.
I v indiánských legendách se objevuje zmínka o potopě světa. Mytologie Mayů vypráví o tom, jak bohové stvořili první lidi z hlíny. Pak přišel déšť a lidé se rozpustili. V rámci druhého pokusu zvolili bohové pro tvorbu člověka jiný materiál – dřevo. Tito lidé ale nepracovali. Bohové se rozhodli je zničit potopou. Jak vypráví legendy, voda dřevěné bytosti odnesla do lesů a bohové se dali do dalšího tvoření. Tak vznikli současní lidé.
Legend a mýtů o potopě světa bychom našli ještě celou řadu. Mohl by to být indický příběh o praotci lidstva Manuovi, který daroval život malé rybce, jež ho za odměnu varovala před potopou světa, darovala mu loď a přikázala, aby na ni přivedl vždy po jednom páru ze všech živých tvorů a donesl semena všech rostlin, či příběh mající své prameny v Polynésii, vyprávějící o rybáři, co svými vesly rozcuchal vlasy mořského boha Reugata. Toho to prý tak rozlítilo, že na lidstvo seslal potopu, a ač je to paradoxní, přežil ji pouze rybář, který ho rozhněval.
Potopa světa je zjevně zakořeněna v mýtech nejrůznějších národů. Často těch, jejichž kultura je vzájemně dost odlišná. Lze tedy jen stěží usuzovat, že se jedná o přebírání mytologického dědictví jednoho národa, který bychom mohli považovat za zdroj „vymyšlené báchorky“. Jsou tu ale ještě další díly stavebnice zvané Potopa.
Pokud budeme vycházet z biblické legendy, dozvídáme se v ní, že po opadnutí vod přistála Noemova archa na hoře Ararat. Tedy někde na rozhraní Turecka, Íránu a Arménie. Hora Ararat má dva vrcholy – Velký a Malý Ararat. V perštině je Velký Ararat nazýván Kuhi Nuh – Hora Noemova. A právě na ní spatřila v roce 1883 jistá turecká výprava velkou dřevěnou konstrukci. Hledat bájné plavidlo se později vypravilo několik expedic. V roce 1949 to byla výprava vedená Aaronem Smithem. O tři roky později pak expedice Edgewara Sykese. V roce 1955 zavítal na Ararat Francouz Fernard Navarra se svým synem. Přinesli odtud kus dřeva, o kterém tvrdili, že pochází z archy. Následné laboratorní výsledky ukázaly, že nalezené dřevo je staré čtyři až šest tisíc let. O 14 let později byl Francouz Navarra požádán archeologickou společností Search ze Spojených států amerických, aby je zavedl k místům, kde se měla archa nacházet. Bylo zjištěno, že s největší pravděpodobností nejde o archu, ale o dřevo bílého dubu, které pochází přibližně z období 260 let před naším letopočtem.
Hora Ararat je i nadále zahalena tajemstvím. Možná někde pod hromadami ledu se nachází důkaz, který by mohl udělat jasno v tom, zda planeta Země ve svých dějinách celosvětovou potopu zažila.
Pokud budeme předpokládat, že ke katastrofě, o níž pojednává tento článek, v minulosti došlo, nabízí se otázka, zda se nemůže opakovat. Jak se na takovou možnost dívá britský geolog Derek Ager?
Derek Ager zastává teorii přerušované rovnováhy. Podle něho se historie naší planety skládá z dlouhých období nudy a krátkých období hrůzy. Z toho lze usuzovat, že mohou přijít události, kdy se modrá planeta bude potřebovat opět „vybouřit“. Ostatně katastrofické události posledních let (četná zemětřesení, rozsáhlé záplavy, lesní požáry, obrovská sucha, tornáda) jako by byla předzvěstí čehosi většího.
Celosvětová potopa patří mezi katastrofické scénáře možného zániku novodobé civilizace a lidé se bojí. Španělská sekta Vesmírná a lidská energie, čítající podle vlastních údajů přes dvacet tisíc členů, se na novodobé zatopení světa připravovala počátkem roku 1999 v souvislosti s úplným zatměním Slunce v létě 11. srpna. Sekta tvrdila, že toho dne postihne Zemi potopa a bude zaplaveno všechno, co bude níže než 300 metrů nad mořem. Proto se členové sekty pustili do budování obrovského betonového bunkru ve tvaru hvězdy, na půl zapuštěného do země, který měl poskytnout útočiště pro 500 osob.
Všeničící živel v podobě vody, která plení a ničí veškerý život na planetě Zemi, tak zůstává i nadále tajemným prvkem legend, mýtů a pověstí dávných národů. Ničivá potopa se v moderní době stává inspirací pro mnoho umělců. Díky jejich fantazii tak byla napsána řada knih, vytvořeno množství obrazů či filmových scénářů.
Skutečná pravda však dřímá někde v prachu minulosti.
