Pověsti a legendy

Kamenná svědectví bohů

Za dávných časů pokrývaly adršpašskou oblast hluboké lesy, ze kterých vystupovaly skály Starozámeckého vrchu, na němž stával pyšný hrad obývaný loupežníky. Ti často obléhali cestu vedoucí do Trutnova, loupili a vraždili obchodníky a poutníky a naplňovali krajinu děsem. Tehdy měl Adršpach jen několik domů postavených na pasekách a kolem stavení byla lněná pole.

Tak nějak začíná pověst, která se vztahuje k jednomu z nejkrásnějších míst naší vlasti adršpašsko-teplickým skalám v podhůří Krkonoš. Jako jeden z prvních se do pohádkové krajiny skalních útvarů vypravil v roce 1770 básník Johan Wolfgang Goethe. Jak uvádějí dochované historické záznamy, byl oblastí přímo nadšen, a to navzdory tomu, že teplické skály odolávaly průniku místních obyvatel až do počátku 19. století. Venkovnímu světu je otevřel teprve lesní požár v roce 1824. Přírodní katastrofa tak způsobila objev dosud zarostlého a nepřístupného skalního města.

Podle pověsti žili lidé ve skalním městě ve stálém napětí a nejistotě. Jednoho zimního večera se prý sešli v domě U Vysoké lípy. Zde si povídali o nejnovějších podlostech loupežníků a všichni byli zděšeni. Jen mladá služka odvážně pravila, že se loupežníků nebojí. Do hradu dojde a přinese odtud nějakou věc, aby o jejích slovech nikdo nepochyboval. Nebojácná dívka se tedy vydala na cestu. Došla k bráně. Ta byla otevřená. Loupežníci totiž nepředpokládali, že by se do těchto míst někdo ze smrtelníků vypravil. Když ze sálu uslyšela hádku, rozbušilo se její srdce. Celá vystrašená se chtěla obrátit a co nejrychleji opustit hrad. Jenže tu spatřila schnoucí prádlo. Rychle strhla jeden kus a utíkala pryč. Cestou se jí pod nohama uvolnil kámen, který se s rachotem kutálel z kopce. Dívka se rychle vzchopila, ale to už se za ní hnali loupežníci se psy. Když viděla dům U Vysoké lípy, z posledních sil k němu utíkala. Jeden z lupičů jí však byl v patách. Ve chvíli, kdy se dotýkala dveří, po ní hodil sekyru. Ta se naštěstí zasekla jen do veřejí. Dodnes se prý v tomto starém domě ukazuje. Dívku všude chválili pro její odvahu. Jen lupič, který přišel o košili a sekyru, se na ni nějaký čas zlobil.

Tato města prý také tvořila jedinou cestu, kterou se mohl dostat nepřítel do Čech, protože celá země byla obklopena neprostupnými horami a lesy. Nejednou se stalo, že se místní obyvatelé nechali záškodníky uplatit a pustili je do naší bohaté země. Nad takovým jednáním se údajně rozhněval jeden z bohů našich předků a poručil, aby obě města zkameněla. Sotva vyřkl svůj rozkaz, stalo se, jak si přál: domy a kostely, lidé, zvířata i jiné věci to vše v okamžiku zkamenělo. Když pak staroslovanští bohové odcházeli z našich krajů, zapomněli na udělený trest. Obě města tak zůstala navždy zkamenělá, zarostla lesy a křovinami. Dnešním návštěvníkům je už připomínají jen některé skalní útvary a jejich názvy. Hned v blízkosti hotelu Skalní město vítá návštěvníky Indián. Na tajemnost a majestát krajiny dohlíží Strážce skal. Najdete tu Krakonošovu a Babiččinu lenošku, Dvojčata v Peřince, Cukrovou homoli, Rytířskou přilbici, Starostu se Starostovou, Skalní kapličku a další.

Není bez zajímavosti, že o údělu zkamenění, jakožto trestu vyšších mocností, se zmiňuje nejedna pověst či světová legenda. Opravdu byli bohové či nadpřirozené mocnosti tak přísní? Zdá se, že ano. Alespoň to dokazuje další legenda, za kterou se vypravíme na Karlovarsko.

Pokud byste se vydali z Karlových Varů do nedalekého Lokte, a to podél řeky Ohře, bude vás cestou provázet skalní útvar připomínající svatební průvod. Vše se prý začalo v Horním Slavkově. Zde, v místě nynějšího kostela, našel chudý sedlák, který právě cestoval na loketský hrad, opuštěného novorozence. Plný soucitu vzal dítě s sebou a dal je markraběnce Janě. Ta se chlapečka ujala a dala mu jméno Jan a příjmení Svatoš, po jeho nálezci. Jan dospěl v pěstounské péči manželky markrabího v pohledného jinocha. Na rozdíl od svých urozených vrstevníků nenašel zalíbení v rytířských turnajích a podobných panských akcích. Raději se toulal po lesích a učil se rozumět krásám přírody. Jednoho dne seděl zamyšlený na břehu řeky Ohře. Jak se tak díval do peřejí, zjevila se před ním krásná víla. Jan se zahleděl jen do ní a okolní svět jakoby pro něho přestal existovat. Tu k němu nadpřirozená bytost promluvila. Slíbila, že ho naučí vše, po čem touží, ale jen za té podmínky, že se nezasnoubí s jinou ženou. Svatoš, očarovaný krásou vodní víly a nadějí, že může dosáhnout splnění svých přání, podivnou nabídku bez rozmyšlení přijal. Víla dodržela slovo a zasvětila Jana do nejhlubších tajů skrytých nauk a učinila jej velmi šťastným. Od té doby uběhlo několik let. Statný mládenec mezitím na svých cestách světem poznal děvče, do kterého se zamiloval. Slib, který dal víle, se pro něho stal noční můrou. Přesto se rozhodl vypravit pro sebe a pro svou milou velkolepou svatbu. Spoléhal přitom na znalost kouzelných praktik a doufal, že se mu s jejich pomocí podaří překonat nadpřirozenou sílu. Když stál svatební průvod před oltářem, vynořila se rozezlená víla z rozbouřených vln řeky Ohře a kletbou proměnila celý průvod v kámen kněze, oba milence, svatební hosty, hudebníky a svatební povoz. Skalní útvar dnes lidé nazývají Svatošské skály.

O zkamenění jako trestu vyšší mocnosti hovoří na nejednom místě i nejstarší kniha světa, Bible. Jak se v ní dočítáme, je zde v mnoha případech neposlušnost trestána právě zkameněním. Snad nejznámějším příběhem v tomto směru je příběh Lotovy ženy. Když se bůh rozhodl zničit hříchem prohnilá města Sodomu a Gomoru, vyvedl odtud s pomocí andělského posla svého věrného služebníka Lota a jeho rodinu. Pro to, aby se zachránili, však museli dodržet jednu podmínku, a to, že se během své „evakuace neohlédnou zpět. Zvědavost Lotovy ženy byla ale veliká. Slib nedodržela, otočila se a v tom okamžiku ji postihl boží trest proměnila se v solný sloup zkameněla.

A co si o těchto skalních útvarech a pověstech kolem nich myslí psychotronička Eva Suttnerová ze Starého Plzence? Je jen otázkou času, kdy budeme umět pochopit pro nás fantastická sdělení našich předků, kteří ve svých legendách a mýtech popisují události, jež jsou si až nápadně podobné. Už jen představa velkých kamenů a stavby z nich jsou opředeny záhadami. Kouzelník Merlin prý přepravil kouzly kameny pro Stonehenge z Irska do Anglie. Také vychoval krále Artuše, jemuž se podařilo vytáhnout kouzelný meč Excalibur z kamene. Sigmund pro změnu vytáhl meč ze stromu, jak vypráví ve svých legendách Vikingové. Možná i mezi námi žijí skromně lidé, pro něž práce s hmotou v kombinaci se speciálními energetickými procesy nenese až tak velké stopy tajemna, říká Eva Suttnerová.

Ano, možná právě kouzelníci a mágové dokáží hlouběji proniknout do podstaty mnohých skalních útvarů. Vždyť jsou to právě oni, kteří mají ve svém kouzelnickém lexikonu čarovnou formuli, s jejíž pomocí mohou nechat kohokoliv a cokoliv zkamenět.