Na naší planetě existují místa, která mnozí záhadologové považují za brány do jiných světů. Ve většině případů se jedná o energeticky bohaté lokality, které za určitých, blíže neurčených podmínek, umožňují cestování v čase. Takovým místem je pravděpodobně i tajemný hrad Houska stojící v Dubské pahorkatině. V roce 878 byla ve skále, na které historický stánek stojí, nalezena obří průrva. Z ní podle historických záznamů vycházel sirný zápach a vylézali odtud démoni a jiné astrální bytosti. Ty pak společně škodili okolnímu obyvatelstvu. Situace byla natolik dramatická, že se tehdejší lidé rozhodli „hnízdo“ zlých duchů ucpat. Zbudovali zde skalní hrad s kaplí (viz obálka knihy), která se nachází přímo nad průrvou. Od té doby prý démonští tvorové v okolí Housky v takové míře neřádí. Přesto se tu čas od času dějí podivné věci. Někteří lidé v prostorách rekonstruovaného hradu omdlívají nebo se tu necítí dobře. V tomto směru na nás nejhůře zapůsobily prostory hradní kaple. Ta je opravdu ponurá a člověk má pocit, že se nachází v blízkosti pekla.
V létě roku 1836 v nočních hodinách přenocoval na Housce i Karel Hynek Mácha. O několik dní později, 10. srpna, posílá svému příteli Eduardovi podivný dopis. Popisuje v něm, jak ho nějaká síla táhla neznámou stezkou kamsi do hlubin země. Kolem něho se ozývalo chrastění kostlivců, svítilo namodralé světlo a míhaly se stíny strašidel. „Když jsem k sobě přišel – Eduarde – já byl v pekle…“ líčí svůj zážitek básník, který se následně ocitá v Praze roku 2006. Jak uvádí ke konci svého dopisu, poznává místo, na němž se v rámci svého prožitku objevil: „Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné… Ty ruiny ponuré – toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila – víc nevím.“ Jediným místem, které odpovídá tomuto popisu, je zřícenina Nový hrad v pražském Kunratickém lese, který založil v letech 1411 – 1412 král Václav IV. Je červen, rok 2006, a my se vydáváme do těchto míst, abychom prozkoumali, do jaké míry je zážitek Karla Hynka Máchy reálný.
Z hradní zříceniny se nám naskýtá pohled na sídliště Libuš. Tímto směrem se patrně díval i básník Mácha, a to pravděpodobně v okamžiku, kdy byla v hlavním městě silná inverze, alespoň tak usuzujeme z následujících slov: „Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal… V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.“ Těmi doupaty mohou být byty a panelové domy zdejšího sídliště. Je zajímavé, že některé z nich jsou žlutě omítnuté. Další popis je rovněž působivý: „Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel…“ Rozhlížíme se kolem a hledáme něco, co by mohlo takové kostlivce připomínat. Náhle se nám před očima objevují dva vysoké stavební jeřáby a nám naskakuje husí kůže. Tyčí se nad ostatními domy a výraz kostlivci netvoři je naprosto vystihující. Co se dělo dál? „Bytosti lidské s lícemi změněnými… chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem. Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma -vsávaly a polykaly ty nešťastníky.“ Na první pohled nesmyslný blábol dostává při hlubším zamyšlení zřetelné obrysy. Domníváme se, že Karel Hynek takto popsal kloubové autobusy, které sídlištěm LIbuš projíždějí. Jedinci, který nikdy neviděl automobil, může situace, kdy do autobusu městské dopravy nastupují lidé, skutečně připomínat pekelnou příšeru, která polyká, na co přijde. Básník z devatenáctého století se následně setkává s jakousi dívkou: „Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínající tvář – pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: ‘Jsem v pekle…’ Zavrtěla hlavou… řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: ‘To si myslí mnohý…’ ‘Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?’ táži se vyjeven… ‘V Praze, předci, odvětila sličná Dídó.’ ‘Který letopočet?’ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví. ‘Dva tisíce šest,’ pronesla.“
V závěru obsáhlého dopisu popisuje Mácha, jak bloudí mezi domy a následně se vrací na Nový hrad. „Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny – smetí kolem…!“ Ano, přesně tak to na Novém hradě vypadá v okamžiku naší návštěvy. Zpustlé rozvaliny lemují plastové láhve, papíry, obaly od bonbónů. Jediné, co tu postrádáme, je kovový plot. Na jednom ze stromů nacházíme i ceduli, o které se básník také zmiňuje: „Já to místo poznal, Eduarde – poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází…“ Ano, tou cedulí je turistický rozcestník s nápisem Nový hrádek a strohou informací o vzniku hradu psaná dnešní češtinou.
Po návštěvě Nového hradu jsme přesvědčeni, že dopis Karla Hynka Máchy se zakládá na reálném přesunu v čase. Hrad Houska i zřícenina hradu nad pražským sídlištěm Libuš patří mezi energeticky zajímavé lokality. Podle odborníků na biotroniku jsou ideálním místem pro případné astrální cestování. Karel Hynek Mácha byl jedním z mála, kterému se to podařilo. Rozhodně by bylo zajímavé setkat se se „sličnou Dídó“, kterou velikán české literatury potkal při návštěvě budoucnosti.
