duch mlynáře
Pověsti a legendy

Duch mlynáře rdousil pocestné

V jednom z údolí Vavřineckého potoka stojí malebný mlýn – na první pohled naprosto obyčejné stavení. Přesto je opředeno nejrůznějšími legendami. Podle jedné z nich tu pobývá duch mlynáře a kdysi dávno se tu také usadili čerti, kteří mlýnským kolem otáčeli jako zběsilí i v obdobích naprostého sucha, kdy koryto potoka bylo na troud vyschlé. Snad také proto se mezi starousedlíky vypráví o labyrintu tajných chodeb a skalních dutin, z nichž vyvěrala voda, která měla v takových okamžicích mlýnským kolem otáčet. Ale nebyli to jen čerti, kteří starobylý mlýn obývali. Podle jiné pověsti zaklepal jednoho večera na dveře stavení neznámý návštěvník. Když mlynář, statný chlapík, otevřel, spatřil překrásnou dívku. Měla modré, uhrančivé oči. Hospodář, užaslý její krásou, stál jako opařený. Jediné, co se mu v tu chvíli honilo hlavou, byla myšlenka jak dívku udržet ve mlýně a jak to udělat, aby se stala jeho ženou. Dívka o vdavkách nejprve nechtěla ani slyšet, ale když zjistila, kolik zlaťáků ukrývá mlynářova truhlice, dala si přece jenom říct. Vzala si mlynáře za muže a nějakou dobu s ním šťastně žila. Pak ale začala utrácet, kde se dalo, až ze mlýna zmizel i poslední groš. Tehdy nastaly kruté časy. Mlynářka vyčítala muži chudobu a chtěla ze stavení utéct. V ten čas však krajem putoval bohatý kupec, kterého kdesi u kouřimského rozcestí přepadli loupežníci. Kupec se bránil, jak mohl, ale loupežnické přesile neodolal. Těžce zraněný se dovlekl do mlýna, kde zemřel. Když mlynář ukládal nebožtíka do rakve, uviděl za jeho opaskem velký obnos peněz. V tu chvíli mlynářku napadlo, že by se její muž mohl dát na loupežnické řemeslo. Tak se také stalo. Když mlynář po čase zemřel, mlýn zpustl. Místo, které bylo kdysi proslulé jako útočiště pocestných, se rázem stalo hrůzu nahánějící lokalitou, kam se sotva opovážili i ti nejotrlejší z otrlých. Pověst vypráví, že se ve stavení usadil mlynářův duch. A že se tu prý děly věci. Kterýkoliv smrtelník v těchto místech přenocoval, podepsal nad svým životem ortel smrti. Druhý den se jeho tělo, roztrhané na kusy, válelo poházené v nedalekých lesích. Nikdo dodnes neví, kolik lidí přišlo na tomto hrůzostrašném místě o svůj život.

Pověst jakoby plně vystihovala legendy a mýty kolem problematiky duchů, poltergeistů a podobných astrálních bytostí. Je zajímavé, že se nejedná o ojedinělý případ. Už v roce 1884 se touto oblastí zabývali britští parapsychologové. V rámci svého výzkumu oslovili na 17 tisíc lidí, kterým položili následující otázku: „Setkali jste se ve svém životě s nějakým duchem nebo astrální bytostí?“ Překvapivé bylo zjištění, že 673 jedinců takové setkání prožilo. Na základě zjištěných informací došel britský badatelský tým k následujícím závěrům: 1. Duch se vyskytuje na jednom místě, obvykle v jedné a téže budově. 2. Duchové jsou často předzvěstí prokletí. 3. Před živými se objevují většinou bezdůvodně.

Kdo jsou duchové? Podle některých lidí se jedná jen o naše představy a sny. Zrovna tak to mohou být duše zemřelých, poslové zla, bytosti z jiných dimenzí, naše vnitřní já, zemřelí, kteří za svého života nebyli příliš poctiví nebo nemohli vstoupit do další etapy existence. Objevují se dokonce teorie, podle kterých se jedná o zástupce mimozemských civilizací, tedy odlišnou, vesmírnou formu života. A co na to uznávané slovníky? Ottova encyklopedie dělí duchy na elementární a astrální. Astrální duchové jsou někdy také nazýváni jako duchové hvězdoví. Toto označení vzniklo na základě budhistické nauky o stěhování duší. Elementární duchové jsou podle středověkých mystických názorů o přírodě vládnoucí duchové čtyř zemských živlů – země, vody, vzduchu a ohně. Vyvolávání těchto astrálních bytostí se praktikuje například v pohanském náboženství Wicca.

Encyklopedie Universum definuje slovo duch jako transcendentní bytost vyskytující se téměř ve všech náboženstvích a mytologii vůbec. Jak encyklopedie uvádí dále, zasahují tyto bytosti často do osudů lidí, a to jak kladně, tak záporně.

Jeden z nejzajímavějších popsaných a doložených případů, v nichž sehrál klíčovou úlohu poltergeist se odehrál v londýnském předměstí Enfieldu v letech 1977 a 1978. Paní Harperová zaznamenala podivnou událost poprvé poslední srpnový večer roku 1977 v pronajatém bytě, který obývala spolu se svými třemi dětmi. Když dvě z nich ukládala k spánku, zvedl se v uzavřené místnosti vítr. Bylo slyšet skřípání a drhnutí. Těžký dubový prádelník se dal z ničeho nic do pohybu. Přesunul se o necelý metr doleva a částečně zakryl vchod do ložnice. Vyděšená paní Harperová odtlačila prádelník zpět na jeho místo, ale ten se opět přesunul. Situace se opakovala. Navíc se celým domem proháněl silný vítr, a to navzdory tomu, že okna i dveře byly uzavřeny. Vyděšená dáma odvedla děti do jídelny a požádala o pomoc sousedy. Po jejich příchodu byl v bytě klid. Pak se opět zvedl vítr. Trhal závěsy a pohupoval lustry, jež mu stály v cestě. To bylo moc i na souseda paní Harperové. Nemeškal a zavolal policii. Když strážci zákona dorazili na místo činu, nic zvláštního se nedělo. Vyslechli všechny přítomné a se skeptickým výrazem ve tváři událost zaprotokolovali. Když se chystali k odchodu, začaly se v jídelně pohybovat židle. Policisté se je pokoušeli vrátit na původní místo, ale nebylo to možné. Provedli tedy podrobný zápis a situaci zdokumentovali několika fotografiemi, které jsou dodnes součástí archivu londýnské policie. Až po nějaké době bylo možné se židlemi a dalšími předměty v jídelně manipulovat. Podobná situace se v bytě paní Harperové odehrávala asi rok.

Podobných příběhů bychom v databankách záhadologických společností našli stovky, ne-li tisíce. Ne vždy mají setkání s astrálními bytostmi poklidný konec. V ojedinělých případech končí přímo tragicky. Přesto jsou mezi námi jedinci, kteří mají touhu proniknout za hranice běžného vnímání a pokusit se o kontakt s mrtvými či jinými duchovními bytostmi. Vyvolávání duchů, jak je samotný akt kontaktu s astrálními bytostmi také nazýván, není v rukou nepovolaných bezpečnou záležitostí. V určitých případech se mohou u takového „vyvolávače“ vyskytnout závažné duševní poruchy trvalého charakteru.