Na počátku devadesátých let pozorovali zpravidla nezávislí svědkové podivné, asi jeden a půl metru vysoké postavy, zahalené ve stříbřité mlhovině. Jedním z očitých svědků byla i paní Marta z Prahy.
Událost se odehrála v roce 1993 jedné listopadové noci. Dáma ve středních letech se tehdy do své ložnice odebrala krátce po druhé hodině v noci. „Měla jsem pocit, že tam nejsem sama, jenže, ať jsem se rozhlížela, jak jsem se rozhlížela, nikoho jsem neviděla.“ Paní Marta byla tehdy dost unavená, a tak ve zlomku okamžiku usnula. „Zdál se mi sen, ve kterém jdu dlouhou ulicí,“ začíná své vyprávění, „přitom jsem měla pocit, že mě někdo pronásleduje.“ Ve svém snu se dala paní Marta na útěk. Dostala se až k jakési, pro ni neznámé zřícenině. Utíkala ale dál až k prostorné louce, kde se její tělo začalo pozvolna vznášet. Jenže vtom se paní Marta probudila. Na první pohled docela obyčejný sen. Jenže dáma byla po svém probuzení skutečně ve vzduchu. „Měla jsem pocit, že mě někdo pevně drží za stehno pravé nohy. Vyděšená jsem se rozhlédla po ložnici. U dveří jsem pak zahlédla malou postavu s dlouhými vlasy.“ Bytost připomínala spíše malou dívku. Ta v ruce držela jakýsi předmět, se kterým si to namířila ke skříni. Za dveřmi se pak měl nacházet zdroj intenzivního světla a v jeho středu mohutná, stříbrně zářící postava. Ta se najednou objevila v ložnici. Stála nad Martou a tiše ji sledovala. „Chtěla jsem se jí zeptat, co je zač, ale nějak jsem to ze sebe nemohla dostat.“ Pozorovatelka se alespoň přemohla k tomu, aby rozsvítila lampičku. Když tak učinila, obě postavy z ložnice zmizely. „Prosklenými dveřmi do obývacího pokoje jsem pak stále viděla stříbrnou záři a obrysy větší postavy,“ líčí s naprosto kamennou tváří pozorovatelka. „Pak jsem jen slyšela podivné praskání. Chtěla jsem vstát z postele a jít se podívat, co se vůbec stalo, ale svírala mě podivná síla.“ Paní Marta byla vzhůru ještě asi patnáct minut. Po celou tu dobu v obývacím pokoji stále svítilo stříbrné světlo. Pak celá vyčerpaná usnula. Když se druhý den ráno probudila, měla pocit, že se jí to všechno jen zdálo. Až na to, že z jejího nočního stolku zmizela kazeta, kterou se dodnes nepodařilo najít.
A to není jediný případ. Obdobný zážitek měl i pan Luděk z Kostelce nad Vltavou. Ten se jedné letní noci probudil kolem půl třetí ráno. Před sebou spatřil asi jeden a půl metru vysokou postavu s kulatou hlavou. Od pasu dolů byla ozářena stříbřitě bílým světlem. Houpavou chůzí mířila k postýlce, ve které spal jeho syn. „Dostal jsem o dítě hrozný strach, chtěl jsem křičet, alespoň se pohnout, ale všechny mé snahy byly marné. Po chvíli jsem ze sebe přece jenom vydal nějaký zvuk,“ svěřuje se se svým zážitkem pan Luděk. Výkřik uslyšela manželka. Když rozsvítila, vše zmizelo. Druhého dne měl pan Luděk v pravém uchu malou ranku a na polštáři byly stopy po krvi. Možnost, že by se v noci škrábl, vylučuje. Několik dnů po této události usínal pan Luděk při rozsvícené lampičce. Dodnes má podivný, stísňující pocit.
Kdo jsou vlastně tyto podivné postavy? Mezi českými ufology se jim říká Stříbrňáci. Je zajímavé, že ve světové literatuře se neobjevují, a tak se pravděpodobně jedná o českou raritu. Zprávy o Stříbrňácích začaly přicházet na začátku devadesátých let. Vždy se jednalo o postavy vysoké asi jeden a půl metru, zahalené ve stříbřité mlhovině, které se jen tak pohybovaly po prostorách bytu. Postavy nevydávaly zvuky, ani se nesnažily navázat kontakt. Pokaždé byly jen pouhými diváky. Při setkání s nimi pozorovatele většinou provázel pocit paralyzace. Co bylo a je cílem jejich návštěv, není dosud známo.
