V lesích nad řekou Vltavou žila v minulosti tlupa loupežníků. Její vůdce měl malého synka a péči o něho svěřil do rukou chůvy. Jednoho dne, když se loupežníci vrátili z lupu, našel náčelník chůvu, jak spí. Synek byl pryč, a tak se ho celá tlupa vydala hledat. Okolními lesy projížděli loupežníci celé dny a noci, po dítku jakoby se země slehla. V beznaději vylezl vůdce na vysokou skálu (místo, kde dnes stojí zámek Orlík), na ní našel orlí hnízdo a v něm si hrál jeho ztracený syn. V upomínku radostného shledání nechal na tomto místě postavit dřevěnou kapličku. Místo pak pojmenoval Vorlík. Tak nějak líčí vznik a původ dnešního zámku jedna z pověstí.
Nejstarší zmínky o kulturně-historické památce Orlík pocházejí z roku 1253. Historické prameny uvádějí, že v té době stál na skalním ostrohu dřevěný hrádek. Ten byl počátkem třináctého století přestavěn na kamenný gotický hrad, který sloužil jako opěrný bod a správní centrum královské moci. Svou nynější podobu získal Orlík v letech 1849-1860. Na návrh architekta B. Ruebera bylo upraveno průčelí zámku a vybudováno jeho třetí poschodí. Posledním majitelem, a to až do dnešní doby, je rod Schwarzenberků.
Cílem naší návštěvy však nebyla historie, ale záhady, strašidla a jiné podobné jevy. V prostranství před zámkem nás vítají pracovníci správy zámku. Ještě ve vstupní bráně nás upozorňují, že se na zámku nic zvláštního neděje. Přesto si povídáme o některých zajímavých místech. Jedním z nich je psí hřbitov v místě zvaném Nákle. Založili ho Schwarzenberkové. Na místě posledního odpočinku je pochováno celkem patnáct psů. Je mezi nimi i proslulý Toryk. Po něm ostatně nese pojmenování i restaurace v blízkosti zámeckého areálu. Psí hřbitov byl v roce 1960, po dokončení vodního díla Orlík, zatopen vodou. Pod vodou na pravém břehu Vltavy se skrývá i takzvaná Čertova lávka. Je zajímavé, že lávka na protějším břehu se jmenuje Andělská. Nikdo z místních pamětníků, a to ani kronikář pan Teska, nemá však ponětí, zda mezi oběma pojmenováními existuje nějaká souvislost.
Už se zdálo, že se na Orlíku a v jeho blízkosti žádné paranormální jevy nedějí. Žádná bílá paní, žádní duchové, žádné nevysvětlitelné záhady. Naše kroky proto vedly i do místní základní školy. Tady se nás ujala učitelka Marika Hanzlová, která se dala se zaujetím do vyprávění: „Vzpomínám si, že když mi bylo jedenáct let, rozsvěcela se v prvním patře zámku čas od času světla. Nešlo nám to do hlavy, protože do zámku se nikdo nemohl dostat.“ Otec paní Hanzlové, který v té době působil na Orlíku jako kastelán, musel pokaždé projít první patro a světla pozhasínat. „Samozřejmě jsme slyšeli i kroky,“ líčí situaci paní Marika, která se domnívá, že slyšené zvuky mělo na svědomí střídání teplého a studeného vzduchu.
Na Orlíku se vyvolávali i duchové. „Na zámku působil průvodce, který bydlel v Sedlci. Jednou večer k nám přišel a chtěl se připojit ke skupince spiritistů. Ti se však oddávali samotnému rituálu, a tak musel počkat. Šel se tedy do koupelny opláchnout. Mezitím se na stole objevilo jméno vyvolaného ducha – Šobíšek ze Sedlce. Běžela jsem do koupelny, abych to sdělila našemu hostu. Ten zbledl a po chvilce mlčení prohlásil, že jakýsi hodinář Šobíšek ze Sedlce toho dne v jedenáct hodin zemřel,“ vzpomíná učitelka Hanzlová.
Je tedy jisté, že se v minulosti i na Orlíku odehrávaly věci, které se tak často pojí s řadou hradů a zámků. Připomeňme si ještě jednu událost, o které se mezi pamětníky hovoří. Existuje domněnka, že pod lípou u místního kostela je ukryta truhlice s pokladem. Dokonce se tam v minulosti prý našly staré mince. Zajímavé na tom všem je, že se na zámku při jedné vyvolávací seanci zjevil duch místního občana, který spiritistům sdělil místo, kam zakopal truhlici s penězi. Účastníci seance však byli vázáni mlčenlivostí a dnes už si přesně nevzpomínají, o jaké místo se jedná. Zda v tomto případě existuje nějaká souvislost, to už sotva zjistíme.
Dnes na Orlíku nestraší. Duchové se tam nevyvolávají a v komnatách vládne klid. Se zajímavou historkou jsme se s Orlíkem rozloučili u Verunčina jezírka. To se nachází v těsné blízkosti zámku, a jak jsme se dozvěděli, kdysi do něho skočila jakási Verunka, dcera nadlesního, z nešťastné lásky.
