Bludičky jsou příbuzné rusalek a divoženek. Ovládají kouzla a před lidmi se zjevují v podobě mihotavého plamínku nad zemí. Ve skutečnosti se však jedná o bytosti ženské vizáže různého vzhledu, které mají prošedivělé vlasy. Bludičky toho moc nenamluví. Pokud ze sebe vydají nějaký ten zvuk, pak se jedná spíše jen o chichotání a smích. Od člověka si udržují patřičný odstup a jejich úmysly jsou nevyzpytatelné. Jsou známy případy, kdy lidského jedince přivedly k pokladu. Častěji ho však vlákaly do pasti. V minulosti se bludičky pohybovaly v oblasti močálů, blat, rybníků a jiných vodních zdrojů. Postupem času se začaly objevovat v lesích, jeskyních či v opuštěných hradech.
Bludičky se vyskytovaly i na Českokrumlovsku v blízkosti zříceniny raně gotického hradu Velešín ze 13. století. Pověst vypráví, že se tu za nocí vyskytovala pohybující se světýlka. Podle starousedlíků to byly duše lidí, kteří za svého života přesazovali mezníky ohraničující pole. V jiném případě se jednalo o duše sebevrahů, kteří nebyli pohřbeni na posvěcené půdě hřbitova. Tyto duše se pak zjevovaly v podobě bludiček tak dlouho, dokud mrtvý nebyl řádně pohřben na hřbitově. Tuto domněnku dokládá legenda o jistém formanovi, který se jedné noci vydal z Velešnína k Netřebovickému kopci. V jednu chvíli měl na svém voze tolik bludných světýlek, že nemohl cestovat dál. Začal se tedy modlit. Světýlka však přibývala s ještě vetší rychlostí. Vyděšený muž si nevěděl rady a ze zlosti začal klít. V tom okamžiku nezvaní hosté zmizeli.
Zdá se, že tyto legendy poskytují reálné vysvětlení původu jinak pohádkových bytostí – bludiček. Lze se domnívat, že bludičky jsou jakousi formou duchovních či astrálních bytostí, které jsou i po své smrti nějakým způsobem spjaty s pozemskými záležitostmi. Může to být předčasné ukončení života vlastním přičiněním či trest za určité provinění v období pozemské existence. Pro duchovní bytosti pak nasvědčují i šedivé (mlhavé) vlasy bludiček či jejich schopnost zmizet a náhle se objevit.
Za další pověstí se vypravíme do Českého ráje, a to k rybníkům Strach a Hrůza. Za podzimních večerů se prý v těchto místech zjevovala podivná světýlka. Srocovala se do kruhů a tančila. Pak rázem zhasla, aby se zas jinde objevila. Obyvatelé okolních obcí se těmto místům zdaleka vyhýbali. Krajem se vyprávělo o lidech, které bludičky v těchto místech připravily o život. Jen jeden člověk se strašidelným povídačkám smál a prohlašoval, že by dal světýlkům co proto. Onen Hájek z Doubravice byl statný a ramenatý muž a rád se chlubil svým hrdinstvím. Jednoho dne večer si nesl z vlakového nádraží nové necky. Byla tma a nebojácný chlapík se po známé cestě blížil k rybníkům. Najednou se stáhla mlha a v ní se objevily první plamínky. Jeden z nich se najednou z ničeho nic mihnul Hájkovi kolem hlavy. Ten sebou leknutím cukl a v tom momentě se mu zabořila pravá noha do bahna. Než se nadál, lítaly bludičky kolem jeho hlavy jako zběsilé. Rozrušený muž se přikrčil k zemi a přikryl se neckami. Světélkující bytosti se vrhly na jeho úkryt a poskakovaly tak dlouho dokud neprorazily dno necek. Polomrtvý se modlil, prosil, ale všechno bylo marné. To už ale začalo svítat. Bytosti zmizely a vyděšený Hájek se dobelhal domů.
Jak je vidět, setkání s bludičkami může být opravdu nebezpečné. Zvláště, pokud připustíme, že se jedná o specifickou podobu negativních astrálních bytostí. Bludičky nevábí pocestné jen do močálů a bažin, ale v některých případech je lákají překročit i bludný kořen zapomnění.
