Na naší planetě existuje mnoho míst, kde se odehrávají neuvěřitelné příběhy. Jedním z nich je i oblast, která se rozprostírá na jihovýchod od atlantického pobřeží Spojených států a která je známá jako Bermudský trojúhelník. Místo je proslulé především tím, že zde dochází k nevysvětlitelným ztrátám letadel a lodí.
Bermudský trojúhelník získal na věhlasu už 5. prosince 1945. Krátce po čtrnácté hodině opustila námořní leteckou základnu na Fort Lauderdale na Floridě skupina pěti letadel, která nesla označení letka 19. Jednalo se o běžný cvičný let s trojúhelníkovou dráhou letu ve směru 256 kilometrů na východ, dále 64 kilometrů na sever a zpět na základnu. Velícím důstojníkem celé akce byl poručík Charles Taylor. Ten měl nalétáno přes 2500 letových hodin, takže se jednalo o zkušeného pilota. Nikdo tedy nepředpokládal, že by se během cvičné akce mohlo přihodit něco neobvyklého. Přesto krátce po patnácté hodině, po ukončení cvičného náletu, volal poručík Taylor kontrolní věž ve Fort Lauderdale. Jeho hlášení obsahovalo toto: Zdá se, že se nacházíme mimo kurs. Není vidět pevnina. Opakuji, nevidíme pevninu.
Podle příkazu, který letka 19 obdržela od věže, měla stočit kurs na západ. To ovšem nebylo v silách pilotů. Poručík Taylor informoval věž o tom, že neví, kde je západ se slovy: „Je to divné, nejsme si jisti žádnou polohou. Nefungují přístroje, kompasy, nic.“ A skutečně, podle rozhovorů, které věž zachytila mezi piloty jednotlivých letadel, nefungovaly navigační přístroje v jediném stroji. Letka 19 si v tom okamžiku ale byla jista, že se nachází někde v blízkosti ostrovů Keys. Letecký instruktor proto poradil veliteli letky, aby se posádka vydala na sever, a to tak, že bude mít slunce na levém boku. Jak se ale podle dalšího hlášení zjistilo, skupina pěti letadel nebyla nad ostrovy Keys, ale neznámo kde. Postupně se začalo ztrácet i rádiové spojení. Přestože věž mohla poslouchat vzkazy a rozhovory mezi piloty, posádka nebyla kvůli statické elektřině s to porozumět jediné instrukci ze základny.
Základna se mezitím zabývala všemi možnými domněnkami, co se s letkou 19 mohlo stát. Existovaly dohady o tom, že letová skupina skončila v rukou nepřítele, a to navzdory tomu, že světová válka skončila před několika měsíci. Ještě téhož dne byla vyslána záchranná jednotka v čele s letadlem Martin Mariner, jehož posádku tvořilo celkem třináct mužů. Kolem čtvrté hodiny odpoledne obdržela kontrolní věž další podivné hlášení. Letadlo Martin Mariner si nebylo jisté svojí polohou. Další hlášení obsahovala informace o tom, že se letadlo dostalo do jakési bílé mlhy a následně bílé vody.
Posádka Martina Marinera nakonec zmizela stejně tajemně jako letka 19. Přesto po devatenácté hodině zachytila námořní letecká základna Opa -Locka slabý signál části volajícího znaku letky 19. Pokud se jednalo skutečně o volání ztracených letadel, pak to bylo přes dvě hodiny poté, co jim musely dojít pohonné hmoty.
Druhý den následovala rozsáhlá záchranná operace, ve které se pokračovalo i v následujících dnech. Skutečnost byla taková, že nebyly nalezeny žádné známky po letadlech, a to ani jejich případném ztroskotání. Pátrání se zúčastnilo na dvě stě čtyřicet letadel z pevniny a na sedmdesát letadel z letadlové lodi Solomons. Do akce byly dále zapojeny ponorky, pobřežní čluny, soukromá letadla a další technika. Po letce 19 nebo po něčem, co by ji alespoň něčím identifikovalo, nebylo ani památky. Jakoby se po celé posádce slehla zem.
Na celém příběhu jsou zajímavé ještě přinejmenším dvě věci. Tou první je fakt, že před startem letky 19 měl podivnou předtuchu sám letový instruktor. Po jedné hodině odpolední se se zpožděním dostavil k právě sloužícímu důstojníkovi s prosbou, aby byl zproštěn letu. Konkrétní důvody svého rozhodnutí však nepodal. Jeho žádost byla nakonec stejně zamítnuta.
Druhým, kdo měl podivnou předtuchu, byl námořní desátník Kosnar. Ten se totiž vůbec nenahlásil na letové dráze. Pro tisk později uvedl: „Dodnes nevím, z jakého důvodu jsem se rozhodl, že se nedostavím k letu. Nemohu to prostě vysvětlit.“
Téměř za třicet let po této události se na scéně objevil ještě jeden neobvyklý prvek. Přišel s ním Art Ford, novinář a spisovatel, který případ sledoval od roku 1945. V celostátním televizním programu citoval slova poručíka Taylora, která zachytil jistý radioamatér. Poručík Taylor měl v rádiu údajně říci: „Nenásledujte mě!“ Zde se nabízí otázka, co měl vlastně poručík na mysli. Spisovatel Ford se domnívá, že poručík Taylor měl co dočinění s jinou, mimozemskou civilizací. V takovém případě by byla celá záhada kolem Bermudského trojúhelníku objasněna. Ale lze brát informaci o údajném výroku poručíka Taylora skutečně vážně? Jak víme, záznam pořídil jakýsi radioamatér. Už to samo o sobě vyvolává v člověku pochybnosti a nelze tomu přikládat zvláštní důležitost. Toho si byl vědom i Art Ford. Proto také s tímto zjištěním vyšel na veřejnost až o devětadvacet let později. Jak sám tvrdí, uvědomoval si míru věrohodnosti tohoto zjištění. V průběhu dalšího pátrání získal potvrzení této informace i z jiného zdroje. Na nátlak rodičů pohřešovaných členů posádky byla totiž zveřejněna oficiální zpráva, která obsahovala i přepis rozhovorů mezi letadlem velitele letky a kontrolní věží. A tento původně utajovaný zápis obsahoval alespoň část toho, co Fordovi sdělil operátor krátkovlnného rádia, totiž příkaz: Nenásledujte mě…
Od té doby je v civilních a vojenských archivech množství záznamů o dalších podivných zmizeních ve vzdušném prostoru nad oblastí Bermudského trojúhelníku.
Hned o dva roky později, tedy v roce 1947 zmizel ve vzdálenosti 160 kilometrů od Bermud americký vojenský letoun C54. V lednu 1948 se ve vzdálenosti 608 kilometrů severovýchodně od Bermud přerušilo rádiové spojení čtyřmotorového Tudoru IV. Poté se letadlo ztratilo s jednatřiceti cestujícími a posádkou. V prosinci téhož roku to byl soukromý speciál DC-3. Neuplynulo dvacet dní a na cestě z Londýna do Santiaga v Chile přes Bermudy a Jamajku zmizel beze stopy Star Ariel a v březnu 1950 to bylo letadlo Globmaister. Poslední hlášení poslala posádka v době, kdy se plavidlo nacházelo v severním okraji trojúhelníku na cestě do Irska. Severně od tajemné oblasti zmizel zase britský York Transport s třiatřiceti cestujícími na palubě a posádkou. Stalo se to 2. února 1952. V říjnu 1954 to byl pak letoun vojenského námořnictva s dvaačtyřiceti lidmi na palubě. Zmizení se nevyhnulo ani hlídkujícímu hydroplánu Martin P5M. S desetičlennou posádkou zmizel 9. listopadu 1956.
A tak bychom mohli pokračovat až do dnešní doby. A to mluvíme výhradně o zmizeních letadel. Oblast Bermudského trojúhelníku je však také nazývána jako moře ztracených lodí. O tom ale až někdy příště.
Jasné zatím je jen to, že se v popisované oblasti dějí záhadné věci. Vysvětlení se nabízí mnoho. Od mimozemských civilizací, přes poruchy magnetického pole, až po tajné akce vojenských a vládních organizací. Za zmínku snad stojí ještě to, že oblastí, která se svojí tajemností nejvíce podobá Bermudskému trojúhelníku, je takzvané Ďáblovo moře. To se nachází východně od Japonska a jsou v něm víry elektromagnetických poruch.
