Okolí města Starý Plzenec patří bezesporu k záhadným místům naší vlasti. Mezi domorodci se vypráví pověst o bájném a loupeživém rytíři, který obýval zdejší hrad Radyni. Radouš byl synem zemana. Narodil se se šišatou hlavou a oslíma ušima a otec ho nechtěl ani vidět. Vyrůstal tedy v matčině pokoji, kde se o něho starala chůva. Když dospěl, utekl z domu. Hladový se jen tak bezděky toulal lesnatou krajinou. Jednoho podvečera spatřil pocestného, který vyspával na pokraji lesní pěšiny. Radouš neváhal a muže okradl. V jeho brašně nalezl knihu. A protože nikdy v životě žádnou knihu neměl, začal v ní listovat. Na stránkách viděl podivné skřítky. Jeden měl podobu jablka, druhý šišky, třetí kořene a všichni se ho ptali, co si bude přát. Jak listoval knihou dále, zjevovali se další a další mužíčkové, kteří mu nabízeli své služby. Když jich bylo přespříliš, nechal si od nich rytíř postavit nedobytný hrad. Radouš se dal na loupežnictví a v novém příbytku žil spokojeně dlouhou dobu. Až jednou se mu zastesklo po lidech. Vydal se do vsi, odkud si přivedl nevěstu. Ta mu porodila syna stejně ošklivého, jako byl on. Rozlícený Radouš dítě i ženu zabil. Po čase se znovu oženil, ale situace se znovu opakovala. A tak to šlo pořád dokola. Teprve jeho sedmá žena zjistila, jak se věci mají. Před narozením dítěte z hradu odcestovala a krásného chlapečka porodila ve vsi. Na Radyni nechala poslat královské vojsko, ale po Radoušovi jako by se zem slehla. Nešťastný rytíř nikdy nedošel pokoje. Na Radyni straší a lidé ho tu prý za silné bouřky viděli bloudit v pravé poledne po nádvoří. Jeho nakradený poklad někde v podzemí hlídá černý pes.
A co o Radyni víme? Roku 1358 ji nechal postavit král Karel IV. Někdy v 15. století zde sídlil královský purkrabí, který odtud spravoval okolní kraj. Dnes je Radyně ve velmi špatném stavu, a podle místních domorodců tam straší. Za bouřlivého počasí přicházejí čas od času od hradu podivné výkřiky. Zdejší rodačka, paní Petra, nám řekla, že snad existují podzemní chodby, které spojují Starý Plzenec s Radyní. Jsou to jen domněnky, ale expertizy psychotroniků nasvědčují tomu, že tu nějaké chodby budou.
Není to jen Radyně, co dělá Starý Plzenec tajuplným. Na druhé straně města stojí na kopci rotunda svatého Petra a Pavla. Rotunda není běžně veřejnosti přístupná. Občas se tu ale pořádají seance senzitivních lidí. Jednou z jejích návštěvnic je i paní Marta z Plzně. „Stavba je prodchnutá silnou pozitivní energií. Cítím se tu velmi dobře.“ Ostatní jen přitakávají. I my vstupujeme do rotundy. Je to opravdu zvláštní. Za dveřmi jako by byl zcela jiný svět. Panuje tu naprosté ticho a uvolnění.
Tahle strana Starého Plzence je vůbec zajímavá. Jen několik desítek metrů odtud je místo, kde se kdysi rozprostíral hřbitov, dnes je to jen zarostlá plocha. Občas je tu ale slyšet dětský pláč, prý dítěte pohřbeného zaživa, alespoň taková je legenda. Pokračujeme dále o sto či dvě stě metrů. Tady nechalo město provést psychotronický průzkum. Radnice chtěla vědět, zda se v těchto místech nenachází něco po nacistech, kteří tu měli za války základnu. Zdá se, že podzemí něco skrývá. Nebude to ale žádný poklad, nejspíš jen papíry, možná zbraně či střelivo.
* * *
Čas od času se některým lidem naskytne příležitost ocitnout se na tajemných místech a být svědky podivuhodných setkání s bytostmi, jejichž existence je často zařazována do oblasti záhad a tajemna. Takové setkání prožili před několika lety i čtyři chlapci ze Starého Plzence. Jednoho slunného dne se na kolech vydali asi tři kilometry za město do místa, které je Staroplzeneckými nazýváno Ostrá hůrka. Zde se nachází zajímavý skalní útvar, který je opředen řadou legend a pověstí. Uvnitř hůrky je prý ukryt poklad a v jejím okolí se pohybují prapodivné příšery. Podle lidového vyprávění se kdysi do těchto končin vydávali hledači pokladů, ale žádný z nich se odtud nikdy nevrátil.
Jedním z chlapců byl i pan Václav. „S koly jsme zajeli až k samotné skále,“ začíná své vyprávění. „Vylezli jsme na ni a chvíli si povídali. Pak jsme se vydali do nedalekého vojenského bunkru. Tady jsme se nějakou chvíli zdrželi.“ Při návratu chlapce zarazilo cosi zvláštního. „Ptáci přestali zpívat, auta po jinak rušné silnici nejela. Bylo ticho a bezvětří. Připadalo nám to velmi neobvyklé a přinejmenším podivné,“ pokračuje ve svém vyprávění dnes již mladý muž.
V té době se chlapci nacházeli asi sto metrů od Ostré hůrky ve směru na Plzeň. „Stáli jsme nepohnutě a dívali se do zarostlé krajiny před námi. Ve vzdálenosti dvou kilometrů jsme spatřili obří postavu. Byla žlutá, zářila a převyšovala keř, ze kterého se vynořila,“ dodává pan Václav. Výšku podivné bytosti odhadují chlapci na pět metrů. Přízrak se nekoordinovaně kymácel zleva doprava. Měl zřetelné ruce a nohy, přes hlavu něco na způsob kápě. Po chvíli zmizel za druhým keřem. „Přešel nám mráz po zádech, nikdy před tím jsme nic podobného neviděli,“ říká jeden z pozorovatelů. V tomto okamžiku chlapci nasedli na kola a co nejrychleji místo opustili.
Jednalo se o reálný zážitek nebo jen o fantazii dospívajících hochů? Pokud to byla skutečnost, kdo se skrýval za tajemnou bytostí? To jsou otázky, které nás přivedli do Starého Plzence. Zde se setkáváme s paní Evou, zdejší psychotroničkou, a panem Josefem, psychotronikem z Prahy. Společně se vydáváme k Ostré hůrce. Zastavujeme se na místě, odkud mladí pozorovatelé spatřili přízrak. Od události uplynulo několik let, zdejší krajina se změnila k nepoznání. Místem, kde byl Žluťásek (tak žlutě zářící mátohu chlapci nazvali) pozorován, prochází silniční obchvat města Plzně a za ním stojí hypermarket. I tak se snažíme pomocí kyvadla, automatické kresby a vykládacích karet přijít celé události na kloub. Paní Eva se pouští do malování. „Necítím se tu vůbec dobře, raději bych odtud zmizela,“ říká energická žena. Pan Josef se mezitím dává do vykládání karet. Po nějaké chvíli dochází k závěru, že vysoká bytost má svůj původ ve vesmíru. „Domnívám se, že zde z nějakého důvodu přistáli mimozemšťané a chlapci je vyrušili. Těžko říct, co tu pohledávali.“ Jak jsme zjistili, UFO bylo ve Starém Plzenci skutečně několikrát pozorováno. „Tato pozorování by mohla mít jistou souvislost s podivnou bytostí, kterou mladíci viděli,“ dodává psychotronik z Prahy. Mezitím paní Eva dokončuje automatickou kresbu a upřesňuje, že UFO nad Starým Plzencem bylo pozorováno mimo jiné i v roce 1995, kdy proletělo nad částí města Malá Strana. Přitom si prohlížíme vytvořený obraz, který nám připomíná obličej komiksového kačera. Překvapení přichází v okamžiku, když kresbu otočíme o devadesát stupňů. Vidíme na ní měsíc a planety. V této chvíli jakoby obraz podporoval domněnku o návštěvníkovi z kosmu.
Pokud se jedná o mimozemšťana, pak ale zcela vybočuje z běžně uznávaného standardu šedivých mužíčků menší postavy s vejčitou hlavou a velkýma šikmýma očima. Obracíme se proto na odborníky z oblasti ufologie. Dozvídáme se, že mimozemšťané mohou mít různou podobu. Záleží prý na druhu. „Je to podobné jako se psy. Jsou mezi nimi malí i velcí, hodně chlupatí i krátkosrstí a různě barevní,“ říká jeden z ufologů a dodává, že dnešní svět zná až sedm druhů zástupců mimozemských civilizací. K těm nejznámějším patří mimozemšťané Siví. Následují Umiti, kteří dokáží svou podobu přizpůsobit podobě lidské a dobře známou skupinou jsou také Men in Black, Muži v černém. Zde se ale jedná spíše o velmi dokonalé roboty vyšších inteligencí, které mají za úkol plnit příkazy svých tvůrců. Tato skupina je prý závislá na zdroji energie. Těžko posoudíme, do jaké skupiny žlutý vesmírný turista patří. Jisté je zatím jen to, že křovinatá oblast mezi Starým Plzencem a Plzní poskytla v minulých letech úkryt tajemné bytosti, která ještě dnes budí v jejích pozorovatelích děs a hrůzu.