“V těchto kamenech je skryto tajemství a moc uzdravovat mnoho nemocí, … není tu kamene, který by neměl sílu a léčivou moc.” Takto se k megalitické stavbě Stonehenge ve Velké Británii vyjádřil ve svém zápisu někdy ve 12. století historik Geoffrey z Monmouthu. Stonehenge byl už dávno v minulosti opředen řadou legend. Měl sloužit jako pravěká dostihová dráha, přistávací plocha pro létající talíře, základna mimozemských civilizací. Zrovna tak to mohl být válečný pomník nebo útočiště duší mrtvých. Dnes odborná veřejnost tyto teorie nebere vážně. Podle novodobých zjištění sloužily kamenné stavby nejspíš k využívání zemské a sluneční energie. To také vysvětluje víru tehdejších druidů (keltští kněží) v magickou moc kamenů. Co se týká energie, byli Keltové v tomto směru skutečnými odborníky. Snad veškeré jejich stavby se nacházejí v místech vysoké koncentrace energie – u nás v České republice je to například hrad Zvíkov, kde badatelé v oblasti parapsychologie naměřili vysoké energetické hodnoty. Zda megalitické stavby byly budovány skutečně pro tento účel, to vědí jen jejich tvůrci. Lidé, kteří se kruhovými stavbami a menhiry zabývají, se také domnívají, že sloužily jako středisko náboženských obřadů. S ohledem na archeologické nálezy v těchto místech lze usoudit, že jednotlivé rituály byly doprovázeny nejrůznějšími tanci. Poblíž jedné takové stavby byla nalezena například píšťalka vyřezaná z kosti labutí nohy.
U jiných staveb se předpokládá, že jednotlivé kameny jsou uspořádány podle nebeských těles. Mohyla Newgrange stojí na břehu řeky Boynu. Byla vybudována asi 3250 let před Kristem, tedy o 500 let dříve než první egyptské pyramidy. Má se za to, že se jedná o vůbec nejstarší dochovanou stavbu na Zemi. V šedesátých letech byla mohyla zrestaurována. Přitom archeologové objevily obdélníkovou štěrbinu zakrytou čtvercovým kusem krystalického křemene. Štěrbina se nacházela vysoko nad vchodem a byla velmi úzká. Odborníci tedy vyloučili možnost, že by představovala vchod do interiéru hrobky. Nikdo nevěděl, k čemu mohla sloužit. Podle jedné pověsti se vždy za letního slunovratu měla otevírat a pouštět do hrobky světlo. S ohledem na umístění štěrbiny k něčemu takovému o letním slunovratu dojít nemohlo. Badatel Michael O´ Kelly razil teorii, že k tomu dojít mohlo, ale o slunovratu zimním. Aby svoji domněnku potvrdil, vešel do hrobky před úsvitem a čekal. Bylo jasné počasí, a nic nebránilo tomu, aby slunce do hrobky vniklo.
Na to, co se odehrálo, nebyl připraven. Když se nad protějším břehem řeky Boynu objevily první paprsky, pronikl do hrobky jasný záblesk slunečního světla, a to v takové intenzitě, že hrobku plně osvítil. Michael O´ Kelly se domnívá, že tento projekt byl naprojektován úmyslně. Stavitelé museli dlouhou dobu pozorovat pohyb Slunce a provést řadu výpočtů, aby po dokončení stavby k tomuto efektu došlo.
Megalitické stavby nejsou jen zahraniční zajímavostí. Menhiry najdeme i u nás. V obci Slavětín v okrese Louny se nachází menhir zvaný Baba. Najdete ho na rozcestí polních cest poblíž místního rybníka. Nejstarší zmínka o něm pochází z roku 1932 ze slavětínské hasičské kroniky. Do kamene byl zapuštěn barokní kříž ze 17. století. Po druhé světové válce byl kříž násilně vylomen. Nalezen a identifikován byl až okresním archivářem Bořivojem Lůžkem. Ve čtyřicátých letech vyvrátil tento kámen při polních pracích traktor. Místní obyvatelé ho ale vrátili do původní polohy. Ke kamenu byla vysazena lípa.
Nedaleko slavětínské Baby byl objeven další velký kámen žemlovitého tvaru se žlábkem na vrcholu. Spojnice tohoto kamene se slavětínskou Babou měla slunovratový azimut. Měření provedl pražský Astronomický ústav. Zjistilo se, že azimut středu žlábku a vrcholu menhiru je 230,75°, což odpovídá azimutu západu slunce při zimním slunovratu. Soustava dvou kamenů u Slavětína byla označena za paleoastronomický objekt. Za zmínku stojí i fakt, že od slavětínského menhiru je velmi dobrý výhled na České středohoří. Jeho vrcholky mohly za pomoci Slunce a Měsíce sloužit jako obzorový kalendář.
Jak se ale později ukázalo, kámen se žlábkem se původně nacházel na poli, v prostoru mezi Slavětínem a obcí Veltěže. Někdy v šedesátých letech byl z pole odstraněn a přemístěn do polohy, kde ho roku 1981 objevil pan Jaroslav. Zemědělci sem odkládali všechny kameny odstraněné z pole. Tato poloha kamene byla tedy časová a k Babě naměřený azimut byl jen dílem náhody. Nebo, že by člověk opět sehrál úlohu prostředníka nějaké vyšší inteligence? Je totiž vůbec možné, aby se při náhodném položení kamene dosáhlo tak přesného úhlu?
Každopádně lidé, kteří vytvářeli megalitické stavby, museli být inteligencí (nikoliv znalostmi) na úrovni dnešních vědců či astronautů. Záhadolog a fantasta Artur C. Clark vylučuje možnost nadpřirozených sil. Podle něho lidé, kteří budovali tyto stavby, žili v těžkých podmínkách. Neznali původ bouřek či sněhových vánic, nevěděli, proč často přicházejí o úrodu a přesto dokázaly vytvářet pro nás dodnes nepochopitelná díla. Přesto, že máme vcelku podrobné zprávy o středověkých událostech, o kamenných stavbách toho moc nevíme. A patrně už se ani víc nedovíme. Dávní stavitelé si svá tajemství odnesli daleko za hranice života.
Dnes, jednou ročně, za letního slunovratu přicházejí do prostor proslulého Stonehenge druidové v bílých pláštích s kapucemi na hlavě, aby v těchto místech zahájili rituál vody a ohně. Každoročně se tu tak koná oslava nejdelšího dne.
