Pán zla se vrátil, o tom není pochyb. Čarodějný svět, v němž se Harry již šestý rok pohybuje, zachvacuje strach a panika. Denní věštec přináší každodenně zprávy o násilných úmrtích,v Bradavické škole čar a kouzel se ale přesto vyučuje, hrozba smrtijedů však přichází i sem... Harry postoupil do šestého ročníku, složil NKÚ, odbývá si svoje lásky, kští síru na nenáviděného prof. Snapea a kromě toho ještě pracuje na plánu, jak porazit nenáviděného vraha jeho rodičů - Pána zla, Toma Raddla či chcete-li lorda Voldemorta. Jistě, tohle vyložení děje by prvoplánově stačilo jakémukoli povrchnímu čtenáři, který je předpojatý vůči pohádkovému žánru, aby knihu s úsměvem odmítnul. Ale smím-li vám radit - nedejte na to, co se povídá, oprostěte se od předsudků a dejte se do čtení - Princ dvojí krve totiž jen potvrzuje, jak výjimečnou ságou Harry Potter je. Nutno předeslat, že dle mého názoru je znalost předchozích dílů pro pochopení situace více než klíčová (ačkoli první čtyři díly byly příběhově poměrně konzistentní a jejich samostatné přečtení a následné pochopení je možné, pátý a šestý díl jsou spíše jakousi přípravou a vykreslením situace před velkolepým závěrečným dílem). Jak již bylo řečeno, celý kouzelnický svět se ocitá v již prakticky otevřené válce (neurčité očekávání smrti se vznáší na pozadí příběhu prakticky neustále) a Harry se, zpočátku sice nechtěně, avšak později již zcela o své vlastní vůli, pouští do boje s velmi mocným černokněžníkem. Tomu však předchází několik podstatných epizod - předně musí Harry vapátrat, jaké pikle kuje jeho sok Draco Malfoy a společně s Brumbálem objevit tajemství Voldemortovy moci. Zápletka možná znějící banálně, avšak zpracovaná je naprosto bravurně. Hlavní linka příběhu je protkána a provázena linkami menšími, ovšem svazek nikdy nenabyde přílišné spletitosti ani se nezúží na jednu tenkou předvidatelnou linku. Každá ze zápletek by jinému autorovi vystačila na celou knihu, ovšem ne tak Rowlingové - ta dokáže vše mistrně prokomponovat a poskládat do obdivuhodné skládačky - hádanky zde opět nečekají jen na hlavní postavu, ale především na potenciálního čtenáře. Nadto podobně jako v minulých knihách i tato obsahuje (ne)jedno moudré sdělení, některé méně, jiné více okaté: Napadlo ho, že je to stejný rozdíl jako mezi tím, když vás násilím dovlečou do arény, abyste bojovali na život a na smrt, a tím, když do stejné arény vejdete sami a s hlavou hrdě vztyčenou. Našli by se možná lidé, kteří by řekli, že je to ubohá volba, ale Brumbál věděl - a já to vím taky... že v tom je obrovský rozdíl. Zkrátka a dobře - Princ dvojí krve je výtečné čtení a celou ságu o HP povznáší znovu o stupeň výše.