Ve Stvořidlech u Ledče nad Sázavou žil na stráni u lesa líný sedlák. Pověst vypráví, že neobdělával pole a jeho děti neměly co jíst. Hospodář se jednoho dne rozhodl, že se upíše čertu, který za to měl po dobu deseti let pečovat o jeho statek a pole. Smlouva byla stvrzena a pekelník se dal do práce s takovou vervou, že sedlákova pole se stala nejúrodnějšími v celém kraji. Plynul rok po roce a doba čertovy služby se chýlila ke svému konci. Sedlákovi se ale do pekla nechtělo. V předvečer osudného dne se radil se ženou, jak na čerta vyzrát. Poradila mu, aby nechal celý dvůr vykropit svěcenou vodou. Udělal to. Čert, který si druhého dne pro sedláka přišel, pěnil vzteky, že se k němu nemůže dostat. Následující noci odletěl do kamenolomu pod Lipnicí, urval zde kus kopce a hnal se s ním k sedlákovu statku, aby hromadu kamení v pomstě shodil na jeho hospodářství. Na obzoru se však objevily první sluneční paprsky a s jejich stoupající intenzitou ztrácel čert sílu. Balvany začaly být těžké, a tak je pekelník postupně odhazoval z pytle. Když přiletěl k sedlákovu stavení, neměl ani jeden. Tak sedlák podle pověsti vyzrál na čerta. Legendu dnes dokreslují tisíce balvanů povalující se v korytě řeky Sázavy v blízkosti Stvořidel.
Pověsti o čertech patří, alespoň u nás, k nejvíce rozšířeným. A tak je na místě otázka, kdo je vlastně onen čert? Některé encyklopedie ho charakterizují jako personifikaci zla, lstivosti a záludnosti. Jiné, jako například encyklopedie Diderot, uvádí, že se jedná o lidové označení pro ďábla, démona či padlého anděla, popřípadě pohádkovou bytost, která bývá často vyobrazována s rohy, ocasem, kopytem a vidlemi. Je zajímavé, že ač má podle některých encyklopedií čert určitou souvislost s křesťanským náboženstvím, tento výraz se neobjevuje v kralickém ani ekumenickém překladu bible. Nejasný tedy zůstává původ samotného jména čert. Někteří etymologové jsou toho názoru, že označení je odvozeno od slova černý. V bibli je pak tato mytologická bytost označována výrazy démon či ďábel.
Čert měl svého „příbuzného“ i v antice. Byl jím Satyr, bájný obyvatel přírody, který pronásledoval krásné nymfy a v poledním horku, ukryt ve stínu, hrál na šalmaj. Jeho kozí zjev s růžky, kopyty i ocasy dal možná vzniknout představě našich předků o čertech. Ti v nejrůznějších vyobrazeních totiž vypadají téměř stejně jako řečtí Satyrové.
Podle křesťanského podání jsou čerti ve skutečnosti padlí andělé. Ti, kteří se podle první starozákonní biblické knihy, knihy Genesis, spolu se Satanem vzbouřili proti bohu a za trest byli vyhoštěni z jeho blízkosti. Bible pak vypráví příběh o tom, jak tito andělé sestoupili v lidské podobě na Zemi, kde si za manželky brali lidské ženy a ty jim rodily potomky. Výsledkem tohoto spojení byly obří stvůry, které dokázaly pouze škodit. I v našich pověstech má čert lidskou podobu. Bývá oblečen v černém, jindy jako myslivec. Dokáže se ale proměnit i ve zvíře. Nejčastěji v kozla, černého psa či havrana. Jeho domovem je peklo, které se nachází v podzemí. Mnohé skalní otvory v hlubokých lesích tak bývají často považovány za vstupní bránu do pekelného království.
Jedna taková brána se nacházela i v Dubské pahorkatině v místech dnešního hradu Houska. Podle legendy, kterou v roce 878 zaznamenal kronikář Hájek z Libočan, byla v místě, kde stojí dnešní hrad, obří průrva, kterou vylézali démoni, aby škodili okolnímu obyvatelstvu. Přitom na sebe brali nejhrůznější podoby. Podle některých badatelů v oblasti záhad a tajemna byl hrad Houska vybudován proto, aby sloužil jako obří zátka, která měla znemožnit vstup démonických bytostí do Dubské pahorkatiny. Po dostavbě hradu se ale v nedaleké skále objevila velká díra. Jak uvádí legenda, obývalo ji značné množství různých duchů, kteří na sebe brali nejhrůznější podoby a škodili lidem. Ti se začali bát a mnozí raději svá obydlí v blízkosti hradu opustili. Ti odvážnější se rozhodli, že do díry spustí jednoho z vězňů. Když to udělali, začal nešťastník řičet, aby ho vytáhli, neboť je všude kolem něho pekelný smrad a nějaký čert ho tahá za nohy. Místní pak díru raději zasypali. I dnes se na Housce čas od času objevují podivné bytosti, vypínají se tu kamery a fotoaparáty a někteří více senzitivní lidé se tu necítí dobře.
V Blansku řádili čerti zase v jednom ze zdejších domů. Vše začalo odchodem rodičů do kostela. Děti, které zůstaly doma samy, nalezly černou modlitební knihu. Začaly v ní ze zvědavosti listovat a některé pasáže slabikovat. Vtom se v místnosti objevili čerti. Skučeli, skákali a obtěžovali malé obyvatele domu, kteří byli strachy bez sebe. Na poslední chvíli se naštěstí rodiče vrátili. Vzali modlitební knihu a cosi z ní přečetli pozpátku. Čerti zkrotli a uháněli za město.
Čerti se objevovali i na Šumavě. Jeden takový měl podle pověsti na svědomí vznik známého Čertova jezera. Legenda vypráví, že jistá dívka potkala v tamních lesích čerta. Přivázala mu za ocas kámen a chtěla ho svrhnout do pekla. Pekelník se vzpíral a po dopadu vyryl svými drápy velký dolík, který postupně zaplnila voda.
Les si oblíbil i čert z Havlíčkobrodska. Jižně od obce Habry se nachází kopec zvaný Peklo. Na jeho vrcholu leží kámen, který má v sobě tři hluboké rýhy. Podle pověsti je v něm zanechaly obří vidle, na kterých sem tento kámen přinesl zdejší čert.
Pokud byste chtěli vidět na 3000 čertů pohromadě, pak se budete muset vydat do litevského města Kaunas. To se může pochlubit ojedinělou expozicí figurek čertů a rarachů, které jsou k vidění ve zdejším muzeu čertů. To vzniklo v roce 1966 a jeho zakladatelem je litevský malíř Žmuidzinavičius. Vedle dřevěných, keramických, skleněných či textilních postaviček z nejrůznějších končin světa jsou tu k vidění i exponáty z České republiky.
