Strmé vysokohorské štíty vzbuzovaly odnepaměti v člověku bázeň a posvátnou úctu. V řadě legend a mýtů bývaly vrcholky hor označovány jako místa, kde bydlí bohové. Už staří Řekové věřili, že jejich nejvýznamnější bohové obývají horu Olymp na severu Řecka. Odtud vládl Zeus se svojí ženou Hérou, bohyně lásky Afrodita, bůh moře Poseidón a další. I v křesťanství vystupují horské vrcholy jako místo, kde se člověk může setkat s bohem. Typickým příkladem je biblický příběh o Mojžíšovi, který se vydává na horu Sinaj, aby zde od Hospodina převzal hliněné tabulky s desaterem přikázání. Ne všichni bohové jsou ale vstřícní k setkání s lidmi. Najdou se i tací, kteří si potrpí na klid a každé jeho narušení krutě trestají. Takoví podle legend obývají například třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu.
Kančendženga dosahuje výšky 8586 metrů nad mořem a leží na hranici mezi Nepálem a Sikkimen v centrálním Himálaji. První fotografie a popis hory byl pořízen v roce 1899. Dokumentaci provedli Brit D. W. Freshfield a jistý taliánský fotograf. První úspěšný výstup podnikla britská výprava pod vedením Ch. Evanse v květnu 1955. Expedice se zastavila dva metry pod vrcholem a dala tak najevo svůj respekt před tímto posvátným místem. Mezi horolezci je Kančendženga považována za jednu z nejobtížnějších osmitisícovek Himálají. Její vrchol se nachází v blízkosti oceánu a vlivem monzunových větrů tu dochází k prudkým a nenadálým změnám počasí. Poklidnou atmosféru může v okamžiku změnit třeba vichřice o síle 130 kilometrů v hodině. Zdejší domorodci, stejně jako většina horolezců, považují Kančendžengu za posvátnou, neboť na ní podle legend sídlí bohové.
Lámové doprovázející horolezecké expedice se často věnují bohoslužbám, při kterých žádají duchy hor, aby dovolili smrtelníkům vstoupit k jejich trůnům. Při tomto rituálu obcházejí malé kamenné pyramidy a cosi přitom odříkávají. Víra v boha hory Kančendžengy má své prameny patrně v legendě o králi Himálaje. Pověst vypráví, že v Himálaji zemřel král. Jeho nástupce nechal po nějakém čase vyhnat královnu, vdovu po zemřelém králi. Ta se následně potulovala po celé zemi a obývala chatrče chudých šerpů. Na jedné z cest ji přepadla velká únava. Došla k nejbližší horské louce a usnula. Zdálo se jí, že k ní přišel mladý pohledný muž, přilehl k ní a zmocnil se jí. Když se žena probudila, spatřila, jak si to onen jinoch míří k vrcholu hory. Rozběhla se za ním. Mladík se otočil, požehnal jí a pokynul, aby porodila syna a založila dynastii tibetských králů. Vdova chtěla znát jméno otce svého budoucího dítěte, a tak se jinocha zeptala: „Jak se jmenuješ?“ „Kančendženga,“ zněla odpověď.
Na jedné straně vypráví legenda o švarném jinochovi, který se prochází horskými svahy, na straně druhé z něj mají domorodci respekt a často i strach. Podle jejich mínění stačí k podráždění boha výsměšné či pohrdavé výroky. A jak trestá rozhněvaný Kančenženga? Lámové tvrdí, že projevem jeho hněvu může být vichřice, kterou bůh sešle na rouhače. A to se prý stalo už několikrát. Výsledkem bylo několik neúspěšných expedic a nejeden mrtvý. Skeptici jsou spíše toho názoru, že se nebude jednat ani tak o hněv horského boha, jako spíše o klimatické změny vyplývající z postavení hory vůči oceánu.
Faktem zůstává, že si horské svahy Kančendžengy vzaly nějaký ten lidský život. Zda byly příčinou povětrnostní podmínky nebo hněv bohů na ty, kteří s neúctou rušili jejich klid, se asi nedozvíme. V každém případě není na škodu vstupovat do posvátných míst horských vrcholů se zdravou úctou a bázní.
